Pokušení cizích osudů

Pracovat s lidmi a jejich prožitky rovněž přináší určitou možnost vstu–

povat do jejich osudů, do jisté míry sdílet jejich životní „příběhy“ a ztotož–

ňovat se s nimi. Průvodní přirozená zvědavost na druhého se může promě–

nit v mylný pocit, že v roli vedoucího výcviku můžeme o druhém člověku

rozhodovat, že nám z jeho života nesmí nic uniknout. Hrozí nabytí dojmu,

že máme právo pronikat do jeho soukromí a stanovovat vhodnost mezí

otevřenosti, že je to v jeho zájmu, že nemusíme respektovat jeho naladění

a individuální odlišnosti.

V opačném extrému se můžeme až příliš ztotožnit s viděním světa oči–

ma a prožitky druhého a brát na sebe jeho soudy i jeho odpovědnost, bez

vlastního kritického odstupu. (Pochopit neznamená nutně souhlasit.)

Pokušení soudce

Vedoucí výcviku se ovšem ve svých očích může stát také tím, kdo ovliv–

ňuje dění skupiny. Může propadnout pocitu, že ví, jak a co je pro druhé nej–

lepší a správné. Co by druzí měli udělat a jak se změnit, aby bylo na světě

lépe. Může podcenit aktivity druhých ve světě mimo skupinu. Nemusí do–

ceňovat ostatní vlivy v životě frekventantů výcviku. Může zaměnit to, že je

odpovědný druhým lidem, za to, že oni by se měli cítit být odpovědní jemu.

Otevírá se tak problém kompetencí.

Trenér v roli soudce tak bere skupině nezávislost a vlastní aktivitu.

Nenaslouchá, posuzuje správnost. Nevystupuje jako sociální model,

nýbrž jako nezpochybnitelná autorita. (Tím ovšem nezapomínáme, že to,

co řekne člen skupiny, má jinou váhu než to, co řekne osoba v pozici ve–

doucího.)

Pokušení snadného

V začátcích výcvikové dráhy (zpravidla po překonání prvotních těžkos–

tí, pochybností a nejistot) může na trenéra číhat pocit, že už přesně ví, „jak

na to“. Domnívá se, že už má dost zkušeností pro všechny nečekané situa–

ce, že už ho nic nemůže překvapit. Opak je zpravidla pravdou.

Moment, kdy vedoucí výcviku začíná mít pocit, že má věc rutinně „na

háku“, je zpravidla spíše varováním a inspirací k novému zostření pozor–

nosti. Když si začne říkat, jak jsou kolegové v týmu nemožní, jak ho zdr–

žují, mimo problém atp., je přečasto zrcadlem vlastní nepozornosti a vnitř–

ního oddálení. 

150